Inspirováni především paradigmatickou sekvencí z díla Stanleyho Kubricka “Vesmírná odysea”, Nietzscheho metaforou “Člověk je most” z díla “Tak pravil Zarathustra” a konceptem „Opičí ekonomiky“ z behaviorální primatologie v tomto textu zkoumám spletité přechodné fáze evoluce – ne jako přímou linii od opice k člověku a poté k nadčlověku, ale jako vzájemně provázané kontinuum, v němž každý stupeň nese rysy toho předchozího i následujícího.

Ve filmu Vesmírná odysea začínáme u pravěkých primátů, jejichž chování je surové, teritoriální, vedené bojem o zdroje a dominanci. V okamžiku, kdy jedna z opic uchopí kost jako nástroj, začíná se v ní probouzet cosi lidského: schopnost plánovat, ovládnou prostředí, efektivně zabít. Tato scéna je přímou metaforou pro zrod „Opičí ekonomiky“ – okamžik, kdy instinkt získává technický prostředek k posílení moci. Následuje slavný střih přes tisíce let vývoje až ke stroji HAL 9000 – umělé inteligenci, která řídí kosmickou loď Discovery. HAL je čistě technický výtvor, ale má jak lidské, tak i opičí vlastnosti: touha po kontrole, snaha přežít, manipulace. Když astronauti odhalí, že HAL ohrozil misi i posádku, rozhodnou se ho „vypnout“. HAL v panice reaguje strachem a úpěnlivou prosbou o život. Když opice uchopí kost, probouzí se v ní cosi lidského; a když HAL 9000 projeví strach po drastickém snížení své inteligence s vyhlídkou smrti, je v tom něco lidského a zároveň hluboce zvířecího – v integrovaných obvodech mu koluje opičí krev. Jak pravil Zarathustra: „Člověk je most, nikoli cíl.“

“Opičí ekonomika“ je metaforický rámec, který čerpá z poznatků behaviorální primatologie a ukazuje, jak základní principy sociálního chování primátů – jako jsou hierarchie, dominance, reciprocita nebo rozdělování zdrojů – nacházejí paralely v lidské společnosti. U některých druhů dominuje individualismus, boj o status a monopolizace výhod, což odpovídá autoritářským nebo dravě tržním systémům. Jiní primáti naopak uplatňují strategie mírné kooperace a sdílení. „Opičí ekonomika“ tedy není pokus zjednodušit člověka na zvíře, ale spíš způsob, jak ukázat, že i naše nejvyspělejší struktury moci, obchodu či politiky nesou otisky hlubších evolučních schémat, která jsme nikdy zcela neopustili.

V této úvaze proto začínáme s primordiálními tvory – opicemi, jejichž chování a instinkty definují počáteční stádium evoluční hierarchie. Některé druhy opic, například makakové, vykazují silně hierarchické a individualistické vzorce: bojují o dominanci, monopolizují zdroje a orientují se na maximalizaci osobního zisku. Tito primáti jsou ztělesněním autoritářské ekonomiky – s důrazem na soutěž, vlastnictví a mocenské soupeření. Právě proto se postavy jako italský politik Silvio Berlusconi, americký politik William Randolph Hearst či římský politik Marcus Licinius Crassus dají přirovnat k makakům: jejich styl je archetypálně opičí – vedený impulzem ovládnout tlupu, vymezit teritorium a vyškrábat se nahoru bez ohledu na celek. Tito jedinci, jejichž politická a osobnostní dynamika zůstává uvězněna v této primitivní rovině, mají v podstatě „opičí krev“. Nejde zde jen o metaforu, ale to, že zůstali u netransformovaných původních, instinktivních vzorců chování.

S nástupem umělé inteligence vidíme, jak technologie už nyní překonává lidské schopnosti. HAL 9000 je předzvěstí nové éry, kde se člověk stává slabým článkem ve složitém řetězci bytí. AI zpracovává informace a učí se mimořádnou rychlostí, čímž mění samotný pojem lidské existence a hodnoty. Zrození nadčlověka tak představuje syntézu: překonání všech limitů – fyzických, mentálních i morálních – a zároveň integraci opičích, lidských i strojových prvků.

V Hegelově dialektice stojí na jedné straně „páni“, kteří vládnou, ale nikdy nezažívají plný lidský prožitek. Skutečné umění života a hluboké pochopení sebe samých – toho dosahují ti, kdo přijmou své „rabské“ místo. Naopak „páni“ uvěznění v opičí podobě, jako Berlusconi, Hearst či Crassus, zůstávají v primitivní, makačí fázi. Nadčlověk možná není pouhým kompromisem mezi „pánem“ a „rabem“, ale syntézou jejich kvalit: síly, odvahy a vůle k moci s reflexí, empatií a transcendencí. V této napjaté rovnováze se rodí nová forma vědomí, která už nebude jen lidská. Nástroj, který kdysi uchopila opice, a stroj, který projevil strach jako člověk, tak potenciálně otevírají cestu k onomu mostu, na jehož druhém konci může stát nadčlověk.

“Opičí krev“ však nemusí být jen ta makačí nebo gorilí – jako tomu je u výše uvedených politiků, což je zcela zřejmé. Existují i jiné modely primátího chování, přesně jak jsem je nadefinoval v Opičí ekonomice – a jiné opičí temperamenty, které reprezentují úplně jiný vztah ke společnosti, přírodě a sobě samému. A právě tady se vynořuje Henry David Thoreau jako opice jiného druhu. Ne jako soutěživec, ale jako samotář, jako někdo, kdo se zřekl celého systému.

Thoreauovy ideje vyrůstají z přesvědčení, že skutečně svobodný a smysluplný život lze vést pouze tehdy, když se člověk vymaní ze společenských konvencí, materiální závislosti a státního dohledu. Hlásal návrat k jednoduchosti, soběstačnosti a přímému vztahu k přírodě, kterou vnímal jako duchovní učitelku a zdroj autenticity. Odmítal slepou poslušnost autoritám a věřil, že morální odpovědnost jednotlivce má přednost před zákonem – právě proto v eseji Občanská neposlušnost hájil odmítnutí placení daní jako formu odporu proti nespravedlivému státu. Thoreau nevnímal svobodu jako prostor k expanzi ega, ale jako možnost být v tichu sám se sebou, bez nutnosti vlastnit, vládnout nebo soutěžit.

Thoreau není zvíře toužící po nadvládě, ale orangutan – tichý, nezávislý, neúčastnící se mocenské hry. Orangutan žije sám, ne proto, že by selhal ve společnosti, ale protože ji nepotřebuje. Jeho nástrojem není pěst, ale péče; jeho územím není pozlacený činžovní dům, ale koruna stromu. Není to návrat k opici přes sílu, ale přes samotu. Ne přes ovládnutí druhých, ale přes odpoutání se od nich. A možná právě v této poklidné větvi opičí evoluce je skrytý klíč k transcendenci. Nadčlověk možná nevznikne syntézou soupeřících vůlí, ale možná v duchu samotářského orangutana, který si vystačí sám – s nástrojem v ruce, klidem v duši a prostou přírodou.

Možná že nadčlověk, o kterém zde mluvím, není syntézou soupeřících pánů a rabů, ale vyrůstá z jejich odmítnutí. Ne z vůle k moci, ale z vůle k vůli. Z opice, která se nesnaží vládnout, ale zmizet – a tím se přiblížit něčemu, co přesahuje jak člověka, tak stroj.

Do této úvahy lze zahrnout ještě jeden podstatný pramen, z nějž vyplývá zajímavá námitka – myšlenka, která zaznívá hned v úvodu Bhagavadgíty: „Hlad, spánek, strach a sex jsou společné jak lidem, tak zvířatům. To, co odlišuje člověka od zvířete, je rozpoznávání, co je správné a co je špatné.“ Svět je zde popsán jako dharmakšetra – „pole spravedlnosti“, prostor, kde člověk není veden jen pudem, ale povolán k rozlišování, ke konání v souladu s dharmou – tedy s tím, co je správné, zákonné, řádné. Právě tato schopnost hodnotového rozlišení je tím, co člověka v očích Bhagavadgíty činí lidským. Oproti opici, která jedná instinktivně, bez vnitřního konfliktu mezi chtěním a věděním, je člověk bytost zavázaná odpovědností: ví, že může jednat jinak. Tento moment je klíčový – protože ne každé opičí gesto, ne každé technologické gesto, ne každé lidské gesto je zároveň správné. A pokud má nadčlověk vzejít z této linie, nemůže být jen syntézou síly a inteligence – musí být především bytostí, která poznala hranici mezi tím, co může, a tím, co má.

Jenže co je vlastně „správné“? Bhagavadgíta předpokládá, že člověk má schopnost rozlišovat správné od nesprávného, ale neříká, jak se to pozná. A právě v tom je ta zrada. Jakmile totiž předpokládáme, že člověka odlišuje schopnost „poznat, co je správné“, riskujeme, že tím legitimizujeme jakýkoli normativní rámec, který si sám tuto správnost přivlastní – ať už je to stát, církev, ideologie nebo instinkt maskovaný jako morálka. Lze říci, že člověka neodlišuje to, že ví, co je správné, ale to, že se vůbec dokáže ptát, jestli něco správné je. Jedná opice bez otázek, bez vnitřního zápasu? A rozdíl je ten, že člověk váhá? Úvaha nás vede tím směrem, že když třeba člověk nakonec jedná špatně, zůstává tu možnost jinakosti. Ale ani to není jisté – opice přece také někdy rozlišují, volí, vyjednávají. Možná tedy nejde ani tak o schopnost rozlišovat, ale o to, že jsme si vědomi své nerozhodnosti. A co pak stroj? Počítač jako HAL umí selektovat, vyhodnocovat a jednat s důsledností, o níž se lidem ani nezdá. Ale vědomě váhat? Cítit tíhu rozhodnutí? Tam, kde člověk cítí, třeba i nevědomě, stroj počítá. A možná právě tahle nesamozřejmost každého rozhodnutí – tahle existence na prahu mezi pudem, pravidly a odpovědností – je tím, co nás stále drží někde mezi opicí a strojem.

A nakonec je možná i celé to odlišování člověka od opice jen sebeoslavnou halucinací. Antonio Gramsci poznamenává, že jeden člověk něco chápe, ale neprožívá, zatímco jiný to prožívá, ale nedokáže říct proč. A mezi těmito dvěma póly se kýve i člověk jako takový – myslící opice, která umí pojmenovat své pochybnosti, ale neumí je překonat. Jazyk, kterým si budujeme svět, nás současně odděluje od našeho pravdivého jádra. Už Sókratés to věděl, když říkal „vím, že nic nevím“, a Gödel to matematicky zpečetil, když ukázal, že každý dostatečně silný systém bude vždy neúplný. Vždycky něco chybí. A právě proto je tak snadné označit Hearsta za makaka, Crassa za gorilu a Thoreaua za orangutana – protože v důsledku jsme pořád opice, jen s větším tezaurem, s abstraktnějšími nástroji a s iluzí o vznešenosti. Rámce se mění, ale tělo zůstává. Je to ten samý příběh pořád dokola: hlad, strach, sex, dominance – a mezi tím jazyk, který se snaží říct, že to není všechno. Ale možná je.

Klíčová otázka nakonec nemusí být, jak se stát nadčlověkem? Možná zní: jak se stát člověkem? – v tom hlubším, abstraktním smyslu. Co to tedy znamená být člověk? Je to biologický pojem homo či homo sapiens sapiens? Je to psychologická schopnost sebereflexe? Je to etická kapacita nést odpovědnost? Nebo je to kulturní konstrukce, která se proměňuje s každým stoletím? A co když být člověkem neznamená jen stát se něčím mezi opicí a strojem, ale něco úplně jiného – něco, co se zatím jen rýsuje? Možná je člověk tvor, který neví, kým je, a právě tahle nejistota je jeho podstatou. Možná je člověk pouze fáze – mezistupeň, který se ještě nedefinoval. A pokud má vůbec existovat nějaká „evoluce“, nemůže být jen duševní, morální nebo technická. Musí být i tělesná. Jazyk se může komplikovat, může se prohlubovat vědomí, ale co když bez tělesné transformace zůstáváme stále jen přemýšlejícími zvířaty? A pokud je to tak, co nám vlastně dává právo tvrdit, že už jsme vůbec někdy „byli lidmi“?

A právě zde se naše úvaha uzavírá – nikoli v bodě smyslu, ale v jeho zrušení. Ne proto, že by smysl nebyl dosažitelný, ale proto, že samotná touha po něm je opičím reflexem, přetrvávajícím v našem vědomí jako ozvěna pradávné potřeby řádu. Člověk v této perspektivě není vrchol, není most, není ani stroj. Je to jen jiskra mezi mechanickým soukolím a táhlým tichem, mezi pudem a gramatickou strukturou, mezi gestem a jeho nemožností. Možná jsme nikdy nebyli lidmi – možná jsme jen pojmenovali tuto mezifázi, tuto průchodnost, abychom zakryli skutečnost, že nic z toho, co si myslíme, necítíme celistvě. A jestli existuje nějaký nadčlověk, pak to není vyšší stupeň evoluce, ale spíše ticho po výkřiku – nejde o směr, ale rozplynutí.

A právě proto nejsme svobodní. Ne v tom absolutním smyslu, jaký by si přála naše touha po transcendenci. Pořád něčemu podléháme — tělům, pudům, jazykům, které nás formují a zároveň klamou. Každý pokus vymanit se z řádu je jen jinou formou řádu, každé gesto odporu je už předem vepsáno do systému, který ho umožnil. Jsme nevymanitelní – ne proto, že bychom byli slabí, ale proto, že vymanění samo je iluze. A přesto, nebo právě proto, jsou opice našimi bratry. Ne v linii pokroku, ale v tichém přiznání sdílené omezenosti. Jsme spolu v tomto neklidu, v této nevyřčenosti, v této nehotovosti, která nemá kam směřovat.

Zatímco makakové setrvávají v hierarchické agresivitě a bonobové v sociální reciprocitě, člověk je bytostí volby a změny. Neexistuje žádná „lidská přirozenost“ zakotvená v genech či instinktech. Místo toho každý z nás disponuje schopností opustit jednu strategii a následně přijmout jinou – být jednou Homo Oeconomicus (racionální ekonomický agent, který kalkuluje náklady a přínosy, maximalizuje svůj vlastní užitek), pak zase Homo Reciprocans (bytost, jež staví na principech vzájemné výměny, solidarity a spravedlivého rozdělení zdrojů); jindy soupeřit, jindy spolupracovat.

Thoreau nebyl orangutan a Hearst nebyl makak. Oba pouze adaptovali jejich strategie tak důkladně, že se jim svým chováním podobali – Thoreau ve svém stažení k tichu, jednoduchosti a odmítnutí soutěže, Hearst ve své snaze ovládnout masy. To však neznamená, že by jejich biologická podstata odpovídala těmto primátům; znamená to jen, že si vědomě zvolili vzorce jednání, které dočasně „nasadili“ jako nástroj k dosažení svých cílů. A právě ta schopnost volby a opuštění jedné masky ve prospěch jiné je tím, co činí člověka skutečně lidským.

A tak náš příběh nekončí tím, že by člověk měl „být“ či „stát se“ čímkoli – ani mostem, ani vrcholem, ani strojem. Končí ve chvíli, kdy si uvědomíme, že naše nejhlubší podstata nespočívá v plnění instinktů nebo genetických předurčeních, ale v bezmezném umění volit, měnit a přepisovat vlastní strategie. Thoreau nás učí přijímat klid a samotu stejně autenticky jako orangutani, Hearst ukazuje, jak dokážeme uchvátit davy se stejnou grácií jako makakové své tlupy – a přitom jsme vždy schopni z těchto rolí vystoupit. Právě v této neustálé proměnlivosti, která nezná pevné hranice ani definitivní určení, spočívá pravá lidskost. A možná právě tato nerozlučná dvojice naší situovanosti a možnosti volby je tím jediným skutečným rozdílem, díky němuž kráčíme bok po boku se svými opičími bratry, a přitom si vykračujeme vlastními cestami.